Kniha života. Kapitola druhá. Sladká školka.

Holky! Honem! Vstávat! Tato slova nás probudila, když jsme měly jít poprvé se sestrou do školky. V ruce si nesu pytlík s bačkorama a pyžamem a vůbec se mi tam nechce. 

Mám prý dávat na sestru dávat pozor, poslouchat paní učitelku, chovat se slušně, na obědě všechno sníst a spoustu dalšího… Proč tolik pokynů, když jsi říkala, že to bude zábava, mami?

První problém nastává už v šatně. Proč mám na svém místě obrázek nějaké škaredé paní a Lenka tam má kytičku? Mami, to není spravedlivé, je mladší, proč má hezčí obrázek než já, ať si to se mnou vymění?! Škemrala jsem. Sestra na výměnu nepřistoupila a já začala zuřit! Byla jsem vzteky bez sebe, do žádné pitomé školky jsem vůbec nechtěla a ještě tady mám obrázek čarodějnice! A vůbec, nikam nejdu!

Do šatny vstoupila paní učitelka a chtěla nás odvést mezi ostatní děti. Chytla jsem mámu za nohu a moje dosavadní zuřivost se v mžiku proměnila v hysterii! Paní učitelka se mi snažila vysvětlit, že se mi tady bude líbit, že si budu hrát s ostatními dětmi, zpívat písničky, ale nebylo to ani trochu platné.

Potom přišla studená sprcha. Dostala jsem od mámy takový pohled, který přistál na mé tváři a bolel jako facka a potom se otočila a bez rozloučení odešla do práce.

Hysterie pomalu začala opadat a my jsme vešly do místnosti, byla velká, na zdi byly namalované pohádkové postavy. Tak velkou místnost jsem ještě nikdy neviděla.

Rozhlížela jsem se kolem sebe.

Obdivovala to obrovské množství hraček. Stály jsme tam se sestrou jako opařené. Znaly jsme do té doby jen zahradu, stromy, květiny, řeku zvířata a stavebnici Sevu.

Běžte si hrát s ostatními, pobídla nás paní učitelka.

Všude kolem nás bylo tolik dětí, ale na to jsme nebyly z našeho domu na samotě zvyklé.

Nepohybovaly jsme se nikdy mezi jinými dětmi. A tady jich bylo tolik. Trvalo nějakou dobu, než jsme se mezi ostatní začaly snažit zapojovat. Neznaly jsme žádné kolektivní dětské hry. Někteří se nám dokonce zpočátku i smáli. Říkali nám holky z krmelce. Bylo to občas opravdu smutné. Byly zde děti z různých vesnic a každá vesnice si postupem času vytvořila svoji skupinku, kdy se navštěvovaly děti i mimo školku. A my zase se sestrou tvořily pouze pár.

Ale nakonec jsme vymyslely fígl, jak se mezi ostatní zapojit a získat si jejich přátelství. 

Každé ráno, když jsme odjížděly do školky, dával nám děda bonbóny nebo nějaké jiné sladkosti, které jsme potom ve školce se sestrou rozdávaly dětem. Zabralo to.

Kupovaly jsme si kamarády
na bonbony a čokolády,
na žvýkačky nebo oplatky,
s radostí brali si tyto úplatky.
A tak oblíbily si nás ve školce,
byla to sladká korupce…