Den za dnem

Zastavit čas. Třeba ráno v posteli. Třeba když prožíváte lásku. Zpomalit den. Třeba když znovu naberete síly. Když po dlouhém tichu, vydáte ze sebe hlásku. Přeskočit na zítra, když se nedaří. Mít jen dnes, když se vše podaří.

Tančí pořád ten stejný tanec,
ale pokaždé jiný je.
Tančí pospolu ten stejný tanec,
ale vždy každá tak sama je.

K tanci se nevyzývají,
vědí, která zrovna sólo má.
Nikdy se nepotkají,
ale jedna druhou dobře zná.

Patří k sobě tyto dámy,
tanečnice všem dobře známy.

Nasadí své střevíce,
barvou danou od Slunce.

Bez not, bez hudby, ale drží krok,
tančí stále dokola, rok co rok.

A my?

         My v tom rytmu písní, které nelze obelstít.
         V koloběhu života, který nelze zastavit.

        Jsme den za dnem na tomto špacíru.
        Na cestě ke sněhu, k dešti, ke slunci, k duze na míru...

        Na jaře, v létě, na podzim, v zimě.
        Dnes. Zítra... Prozatímně...