Nevyzpytatelné cesty proutníka

Povídka o tom, jak nevyzpytatelné jsou cesty proutníka, a že nevěra má krátké nohy a přesně dvě kila a deset gramů. 

„Strejdo Jendo, jé, to jsi ty? Ty jsi byl ale fešák a kdo je ta překrásná paní, to je moje teta?“ Dívala jsem se na svatební fotku.

Je to moc hodný pán, ale smutný. Často jsem za ním jezdila na prázdniny. Žil sám, bez manželky, bez dětí. Bez vnoučat. Vždy měl radost, když jsem za ním přijela. Je to takový můj třetí dědeček. Říká mi štramando a já jemu Jendo. Vím, že děti má, párkrát jsem je i viděla, ale jeho manželku jsem nikdy nepoznala. Když jsem se ho jednou ptala, proč žije sám, odpovídal mi, že jeho děti jsou už velké a mají svoje rodiny. A také, že kdysi měl jednu krásnou vílu, ale ta odešla, a protože jí slíbil lásku, oddanost a věrnost, žádnou jinou vílu už nikdy potom neměl a ani nehledal. 

Čas plynul a prázdninové několikadenní radovánky se u Jendy měnily v rychlé návštěvy, jejichž perioda se víc a víc zvětšovala.

Není to tak dlouho, co jsem za ním přijela na návštěvu, tentokrát po opravdu dlouhé době. Seděl v obývacím pokoji v houpacím křesle a v ruce držel svatební fotku.

„Tak co, je to moje teta? Jak vůbec odešla? Je nádherná, povídej mi o ní.“

Tak dobrá, štramando. Ano, je to tvoje teta. Tato fotografie je z 10. července, stejné datum jako dnes. I to počasí bylo stejné, byl opravdu krásný letní den. Někdy mi to přijde jako včera, někdy jako věčnost. 10. července roku 1976 jsem se oženil s touto krásnou paní, s tvojí tetou. Znal jsem ji jen dva měsíce a otěhotněla. Víš, ono to tak dříve bylo. Ne, jako dnes, kdy vy mladí žijete jen tak na hromádce, co já bych za to tehdy dal, když jsem se dozvěděl, že je těhotná. Být tak milující partner, ale stále bez závazků. Měl jsem rád ženy, moc rád, přiznávám se, že jsem ani na chvíli nevěřil tomu, že se svatbou něco změní. Ale říct si před Bohem „Slibuji Ti lásku, oddanost a věrnost,“ to už není jen tak.

Ale změnilo se. Moc! S ní bylo všechno jinak. Nikdy jsem žádné ze svých dam lásku nesliboval, ač jsem je měl všechny opravdu moc rád. Jen Mariku, tu jsem miloval, opravdu, a tu slíbenou lásku a oddanost jsem ji dával do doby, než si ji přestala ode mě brát.

Oči se mu leskly. Fotografii svíral pevně v ruce.

„Prosím, vyprávěj dál!“

S Marikou, s mojí ženou to bylo opravdu jiné. Už od prvního pohledu, od prvního dne, kdy se naše oči střetly. Otevřela dveře, celá v bílém a řekla svým líbezným hlasem: „Další, prosím.“ Marika byla překrásná. Stála tam v uniformě zdravotní sestry a já od ní nemohl odtrhnout oči. Její blonďaté husté vlasy zdobily její křehký, skoro až dětský obličej. Koukal jsem se stále do jejích pomněnkových očí. Vždy jsem věděl, jak ženě zalichotit, ale na tuto ženu byly všechny lichotky málo dobré. Podával jsem ji lahvičku s močí a vykoktal ze sebe: “Anděl, slečno, vy musíte být anděl!“

„Naozaj? Ale nie, som Marika,“ odpověděla a doprovodila mě do ordinace. Její hlas, slova, to byl balzám pro moje uši, byla to ta nejromantičtější serenáda. Byla to píseň lásky. Odešel jsem z ordinace a potom jsem venku čekal tak dlouho, dokud v práci neskončí a já ji zase uvidím.

Další dva měsíce jsme se scházeli téměř každý den, doprovázel jsem ji do práce, čekal na ni po práci. Měl jsem oči jen pro ni. V mém malém podkrovním bytě jsme spolu pak trávili večery. A já tolik rád poslouchal, jak mi vyprávěla o svojí rodině, o svém rodném městě, o svém životě. Miloval jsem ten její něžný hlas, její slova, tu píseň lásky. Když mi jednoho dne oznámila, že je těhotná a její rodina už plánuje svatbu, měl jsem najednou pocit, jak kdyby ta píseň přeskočila několik slok.

Ten den jsem Mariku doprovodil do práce a jak se za ní zavřely dveře ordinace, složil jsem hlavu do dlaní… Já vůl, já že se budu ženit? Já milovník? Já, Jan Hladký se budu ženit? Mariku mám rád, ale proč se hned ženit? Proč?! Protože se mnou čeká dítě! Seděl jsem tam, nevím jak dlouho, snad několik minut, snad několik hodin a v hlavě se mi honilo tolik otázek. Přemítal jsem o svém životě. Asi bych se měl změnit! Ano! Měl! Chvíli jsem si namlouval, že jsem šťastný, potom jsem se podíval na svůj prsteníček a viděl tam ten zlatý kroužek. Doufal jsem, že se probudím, že to je jen sen! Nedokázal jsem si představit, že skončí moje svoboda. Bylo pozdě na všechny otázky.

Naozaj!

„Proč mlčíš, co se stalo?“
„Vzali jste se, vidím fotku.“
„Prosím, povídej dál.“
Ty pláčeš, Jendo?“

Otřel si slzy a pokračoval ve vyprávění.

Ten den jsem musel jít tu novinu spláchnout. Sednul jsem do své oblíbené hospůdky, přemýšlel jsem a objednal si pivo. „Copak, že ses tady tak dlouho neukázal? Už jsem si myslela, že jsi na mě zanevřel?“ Vlastička, moje stará dobrá Vlastička. Byla to hodná holka, nešťastně ovdovělá s vyhaslou jiskrou v očích. Manžel ji zahynul v lese a nikdy už se nedokázala zamilovat. Plavá boubelka, vždycky jsem říkal, že má jedno kilo hezčí než druhé. Byla mi tak vděčná za moji náruč, za ten únik ze své samoty. Donesla mně pivo, chytnul jsem ji za ruku „Vlastičko, budu se ženit,“ pohladila mě po tváři a řekla: „To je dobrá zpráva a já si říkala, kde se touláš a ty ses nám zamiloval!“ Snad i zamiloval, to ano. Ale proč jsem se nedokázal radovat tak, jako každý zamilovaný muž? Proč? Byl jsem moc sobecký, děvenko! Ten večer otevřela Vlastička svoji náruč mně. Tentokrát jsem tu nebyl já pro ni, ale ona pro mě.

Druhý den jsem se cítil provinile. Snad poprvé v životě. Šel jsem oznámit svým rodičům, že s Marikou čekáme dítě a budeme se brát. Za nedlouho přijela i její slovenská rodina a vše jsme společně naplánovali. Ani jsem v tom všem shonu neměl čas přemýšlet, neměl jsem čas se litovat. Než jsem se nadál, byla tady svatba. Marika měla už pěkně kulaté bříško. Ten den, 10. července 1976 jsem stál vedle ní a koukal se do jejích pomněnkových očí stejně šťastně tak, jako první den. Miloval jsem ji. Teď jsem to věděl. Jiná žena pro mě už neexistovala. Byl jsem šťastný.

Když jsem potom za pár měsíců doprovodil Mariku k lékaři, tentokrát ne do práce, ale na kontrolu. Jaká to byla náhoda, když jsem v čekárně potkal Vlastičku. Otočila se na mě a můj zrak sjel na její břicho. „Vlastičko, jé ty jsi….?!
„Ano, čekám s tebou dítě.“
„Proč jsi mi nic neřekla?“
„Jsi ženatý, máš svoji rodinu, co bych měla říct? Konečně už nebudu alespoň celé dny a noci sama, budu mít alespoň kousek tebe po svém boku.“ Dopověděla a odešla do ordinace. Seděl jsem zase jako zkoprnělý.

„Budu mít alespoň kousek tebe po svém boku…“ Jendo? Co tím myslela?

Však víš, co tím myslela. Byla do mě zamilovaná, ale já to nechtěl vidět. A nikdy mi nic neřekla. A proč by taky měla…Stejně bych se na něco vymluvil. Nebo zmizel. Znala mě za ty roky, co jsme se vídali, moc dobře. Znala moje milenky i lásky na jednu noc, se kterými jsem z její hospůdky odcházel.

„Pan Hladký?“ ozvalo se z ordinace.
„Ano“ odpověděl jsem.
„Pane Hladký, Vaši ženu si tady musíme nechat. Zítra ráno si zavolejte, je možné, že během večera porodí.“

Odjel jsem domů. Celou noc jsem nezamhouřil oči. Tentokrát jsem ale neměl ani pomyšlení jít zapomenout do náruče některé z dam. Myslela jsem na Vlastu. Zničil jsem jí život, určitě by si časem někoho našla, je to moc milá a hodná holka, teď z ní bude svobodná matka. Víš, tehdy to byla opravdu ostuda. Myslel jsem taky na Mariku. Na svoji manželku. Vždyť já se ani nezeptal toho doktora, jestli je všechno v pořádku.

Ráno jsem volal do nemocnice. „Gratulujeme, máte syna, návštěvy jsou povolené od tří a leží na pokoji 302.“

Byl jsem šťastný. Mám syna! Koupil jsem obrovskou květinu a spěchal za Marikou do nemocnice. Pokoj 302. Srdce mi bušilo. Otevřel jsem dveře. Bylo tam pět, možná šest maminek, přesně už nevím. Hned jsem spatřil mojí blonďatou vílu. Mojí milovanou ženu. Podívala se na mě, byla tak šťastná. Šel jsem k její posteli. Najednou mě z mého kroku vyrušil známý hlas: „Honzíčku, jak jsi mě našel? Ty jsi přišel? Podívej, jak máš krásného syna, Honzíka, je celý po tobě, ale je hrozně malinký, má dvě kila deset. Porodila jsem předčasně, ale všechno je v pořádku.“

Nemohla to vědět. Vlasta nikdy Mariku neviděla, ani nevěděla, jak se jmenuje. Byla tolik šťastná, myslela si, že jsem se z hospody dozvěděl, že porodila a přišel jsem za ní. Marice jsem se nedokázal podívat ani do očí. Tu obrovskou kytici jsem rozdělil na dvě části. Své ženě jsem jednu položil na okraj postele „Promiň, lásko.“ Slyšel jsem, že plakala. Druhou jsem dal Vlastě. I ona plakala, když pochopila, do jaké situace mě dostala. A potom jsem odešel. 

Ano, a to byl přesně ten den, jak jsem ti říkal, že si ode mě moje víla přestala chtít lásku brát…