...
Můj milý deníčku. Zase jsem se nějaký čas neozvala. Už dříve jsem ti psala o Filipovi, do kterého jsem se zamilovala. Víš, ten jak u nás hraje fotbal. Tak jsme se konečně potkali! Byl to tedy příšerný trapas.
Ale začněme od začátku.
...
Těšila jsem se na víkend, na to až se půjdu podívat na fotbal a tam ho opět uvidím. Přemýšlela jsem, co mu řeknu, až se zase potkáme. Byl pátek a už jsem začínala být netrpělivá. Ten týden se vlekl neobvykle pomalu. Domluvila jsem se s kamarádkou Lenkou, že se v neděli půjdeme podívat na fotbal a fandit klukům. Vymýšleli jsme různé plány, jak to udělat, abych se s Filipem viděla. Vidět ho hrát fotbal bylo sice super, ale pro mě to bylo málo.
Rozhodly jsme se jít o trošku dřív, že se podíváme i na rozcvičku a třeba s ním zkusím prohodit pár slov nebo ho alespoň pozdravit.
Byla konečně neděle. Sedla jsem na kolo a vyrazila do sousední vesnice. Když jsme přijely, téměř nikdo ještě na hřišti nebyl. Ani on. Kluci začínali postupně přijíždět, a nakonec přijeli i protihráči. Jen Filip stále nikde. Rozhodčí odpískal začátek hry a já stále doufala, že dorazí. Bohužel ani do závěrečného hvizdu se neukázal. Odjela jsem domů smutná.
Další týden hráli ve vesnici, která byla daleko a cesta na kole by nám trvala snad celé odpoledne. Musela jsem se smířit s tím, že budu čekat další dva týdny, až budou zase hrát doma. To jsem ovšem nevěděla, že zklamání po dvou týdnech bude ještě větší. Nepřijel na fotbal ani za dva týdny. Přemýšlela jsem, jestli se mu něco nestalo. Nebo jestli se mi snad nevyhýbá. Na další zápas jsem nemohla jet, protože moje sestra měla oslavu narozenin. A víš, co se stalo? Prý tam byl. Nehrál. Seděl mezi diváky. Jediný zápas, na kterém jsem chyběla a zrovna jsme se minuli. Tohle je nespravedlivé. Pitomá rodinná oslava.
Sezóna se blížila pomalu ke konci a já se už vzdávala všech nadějí, že ho uvidím.
Příjemným překvapením pro mě byl dopis, který jsem obdržela do schrány. Na obálce byla nevzhledným písmem naškrábaná adresa bez čísla popisného a PSČ. Nechápu, jak je možné, že mi dopis došel, ale možná to bylo tím, že na něm byla známka v hodnotě 10-ti korun, což bylo daleko víc než bylo potřeba. Asi tím poštu uplatil.
Tváře se mi začaly zbarvovat do červena. Byla jsem v sedmém nebi. Sedla jsem si na postel a četla dopis stále dokola. Nemohla jsem tomu uvěřit. On mi opravdu napsal. Napsal mi dopis a namaloval mi tam červené srdce a poslal mi pusu. Chyby v dopise jsem dělala, že nevidím, lépe řečeno, viděla jsem je ráda, protože víš jak se to říká... Kolik ti milý udělá v dopise chyb, tolikrát si na tebe vzpomněl. A pokud jich je víc než 10, znamená to, že má tebou úplně pomotanou hlavu... Takže je to úplně jasný, není hloupý, má pomotanou hlavu. Usmálo se na mě štěstí.
To, že má úplně pomotanou hlavu zřejmě zapříčinilo i to, že jsem v dopise postrádala jednu důležitou věc, o které psal, a to samolepky Beverly Hills 90210, které mi poslal s prosbou, že až si je prohlédnu, ať mu je vrátím zpět. Přemýšlím, jestli je zapomněl přiložit nebo nakonec na poslední chvíli dostal strach, že je třeba nevrátím a neposlal je záměrně. A vlastně tato obava byla dost reálná, protože, jak jsem později zjistila, zapomněl napsat i adresu, takže by je nebylo kam poslat.
Po jeho adrese jsem pátrala, ale nebylo to tak snadné. Listovala jsem Zlatými stránkami, ale jeho příjmení zabíralo několik stran. Byla to pro mě opravdu moc smutná situace. Dopis jsem měla napsaný, ale neměl adresáta.
Když jsme se náhodně potkali o pár dnů později, konečně jsme se dali do řeči. Oslovila jsem ho s omluvou, že jsem ještě neodepsala, protože neznám jeho adresu.
Během rozhovoru jsme zjistili, že máme narozeniny ve stejný den. A do našeho narozeninového dne nám chybělo už jen pár dnů. Měli jsme je přesně v neděli. Filip dostal prima nápad. Řekl mi, že si koupíme dárky a před nedělním zápasem si je předáme. "Tak domluveno, sraz ve dvě u starého mlýna a pak společně vyrazíme na fotbal, ahoj!" Potom jsme se rozloučili.
Byla jsem nesvá. Nevěděla jsem, kde za tak krátkou dobu vezmu dárek. V naší vesnici není obchod. Jezdí k nám sice pojízdná prodejna, ale nějak jsem tušila, že o rohlíky nebo cukr by asi nestál. Taky mě napadlo, že bych zkusila něco vyrobit, ale nakonec i tuto možnost jsem zavrhla. Jediné, co jsem z ručních prací ovládala bylo vyšívání. A co by asi tak dělal s ubrusem?!
Musela jsem tedy poprosit mamku. Měla pro moji lásku pochopení. Je zlatá.
Hned druhý den jsme vyrazily do města pro dárek. Viděla jsem krásného plyšáka. Bílý pes s černými puntíky a na břiše měl v srdci nápis I love you. Říkala jsem si, jestli to není moc dětinský, ale nic lepšího jsme stejně neobjevily. A jako druhá varianta byl přece jenom pořád ve hře ten ubrus. :)
Neděle se blížila, nablýskala jsem svoje růžové kolo, nachystala dárek a dle rad „jak na první rande“ v mém oblíbeném časáku jsem se navoněla maminčiným parfémem.
Za deset dvě. Už jsem nervózně čekala před mlýnem, abych ho neprošvihla. Klepala jsem se strachy. Nejvíc ale z toho, že nevyjedu ten příšerně dlouhý kopec, vždy mi dělal problémy, a že se mi bude smát. Přijel přesně. Na řídítkách se mu houpala taška. Nezastavil. Tak jsem sedla na kolo a přidala se k němu. Zastavil až těsně pod tím obávaným kopcem. Sesedl z kola. Vzal papírovou tašku a podával mi ji je slovy vše nej k narozkám a dal mi pusu na tvář. A já mu dala tu moji.
Panika. Obavy. Bude se mu ten dárek líbit. Není to trapný - plyšák...? Neměla jsem mu dát raději ten ubrus? No, už je stejně pozdě... Jedině, že bych mu dárek sebrala a utekla... Přemýšlela jsem. A potom jsem nahlas po těchto domněnkách začala svůj dárek omlouvat. Ať se nezlobí, že je trapný. Že jsem nevěděla, co koupit. Že v obchodě nic pořádného neměli. On mi na to řekl, že měl s výběrem taky potíž. Ani jeden jsme se do tašky nepodívali. Snad z nervozity. Nebo z toho, co jsme si řekli.
Vyrazili jsme na kole dál.
Bože, ten příšerný kopec. Byl tady přede mnou. Skoro nikdy jsem ho nevyšlapala až nahoru. Děsila jsem se ho. A nenapadlo mě nic lepšího než zařadit zpátečku. "Promiň, musím už domů, ahoj." Otočila jsem se a nečekala na odpověď. Potom jsem se ještě zastavila a křikla na něj, „A opravdu promiň za ten dárek, je fakt trapný!“ Nechápavě se na mě otočil a řekl „To nic, ten můj ještě víc.“
Když se mi ztratil v kopci za zády, nedočkavě jsem zastavila, slezla z kola a podívala se do tašky. Vytáhla jsem bílého plyšového psa s černými puntíky a růžovým srdcem s nápisem I love you.
Prohlížela jsem si tašku. Je toto možný? Co to má znamenat? Já mu ten dárek nedala? Došlo k záměně? Ale kdepak! Dali jsme si stejný dárek s komentářem, že je trapný.
Bylo mi to líto, mohla z toho být krásná náhoda. Romantický příběh. Smích. Ne trapas. Útěk.
A teď je to už přes dva měsíce, co jsem Filipa viděla naposled. Na fotbal už nechodím. A s tím "trapným" plyšákem denně spím. Achjo.
...
Tak, a to je vše. A víte, v čem mám od té doby jasno?
1) Na kole na rande už nikdy nejezdím. Nenechám si je pokazit! Co kdyby totiž cestou byly nějaké kopce?
2) A taky se od té doby se řídím heslem:
I kdybych předávala zabalené ho***,
tvářím se, že předávám veledar, kterému není rovno.
...
