Jana Péťová
Ze všeho, co je věčné, je láska nejkrásnější
Představy z romantických filmů. Láska hory přenáší. Budeme se celý život smát. Láska překoná vše. Láska má na růžích ustláno. Každý ji hledá a má představu o tom, jak by měla vypadat. Ale...
Jana Péťová
Život není jen svíčková
Přičichnout si k vůni levandule. A připomenout si ji v čerstvě vypraných peřinách. Utrhnout si jahodu na zahrádce a vychutnat si ji. Hezky po každém soustu. Po malých kouscích.
Jana Péťová
Kdybych jen mohla
Kdybych jen mohla nadechnout se vůně, kterou jsi za sebou zanechal, když jsi kolem mě prošel. Kdybych jen mohla popsat tu vůni, řekla bych, že voní šípkovým keřem, na který jsi sáhl, když jsi mě míjel a zavazel ti v cestě.
Jana Péťová
Rozevlátost a lehkost příběhů
Třásl se jí hlas. Změnil barvu. Slova polykala jako vzdech. Snad studem. Snad nesmělostí. Snad proto, že nebyla příliš zvyklá mluvit. Ale mluvit nepřestávala.
Jana Péťová
Podívej se do očí a víš víc, než bys chtěl
Umíte se podívat do očí a poznat, co si druhý myslí, co chce? Poznat nervozitu. Poznat pravdu, lež. Beze slov vyčíst přání a potřeby?
Jana Péťová
Jakou máš ty nálepku? Samoživitelka? Aha, chudáku.
Každý chceme někam patřit a vždy někam patříme. Žijeme ve skupině. V různých skupinách. A ty skupiny nám potom dávají různé nálepky.
Jana Péťová
Tati...
Chytl jsi mě za ruku a pak jsi přešel na druhý břeh. S klidným dechem. Přes vodu, která ti proplula mezi prsty, pohladila tě po nártech a ukázala, jak klidný a jemný může být její dotek a jak chladný a nekompromisní může být její proud.
Jana Péťová
Prozradila bych se.
Držíš mě za ruku a říkáš, že to bude dobrý, já tomu chci věřit, ale nemohu se ti podívat do očí, viděla bych tam tu smutnou pravdu. Prozradila bych se.
Jana Péťová
Do noci, která nezcudní
Byla hluboká noc, když jsem se probudila. Zvedla jsem se z postele do tmy. Měsíc zářil, hvězdy mu dělaly doprovod. Ty jsi dělal doprovod mně. Pod širým nebem. Na posekané trávě. Něžné jak milostné psaní. Jak chvíle naše společné. Se slovy, které nám zůstaly na rtech.
Jana Péťová
Kniha života. Kapitola druhá. Sladká školka.
Holky! Honem! Vstávat! Tato slova nás probudila, když jsme měly jít poprvé se sestrou do školky. V ruce si nesu pytlík s bačkorama a pyžamem a vůbec se mi tam nechce.
Jana Péťová
Život ve věznici s mírným režimem. Od hlavy ke světu ven.
Myšlenky a jejich stíny. Obrazy. Odrazy zvuků. Procházky. Od stěny ke stěně. Tam a zpět. Život v hlavě.
Jana Péťová
Kniha života. Kapitola první. Velká voda.
Představuji si, že píšu knihu. Knihu svého života. Vezmu prázdný list. Popíšu ho z obou stran jedním příběhem. Jednou životní kapitolou. Najednou zjistím, že takto napsaná kapitola se do mé knihy vůbec nehodí.
Jana Péťová
Poúplňkové šeptání
Jaro je tak křehké. Noc je tak křehká. Já jsem tak křehká. Byl den po úplňku. Měsíc byl stále temný a chladný. Noc byla vlhká. Našel jsi mě a strčil si do kapsy. Jako oříšek, který spadl ze stromu na zem. Trochu nakřáplý. Ale stále celý. Chtěl jsi mě rozbít? Chtěl jsi mě chránit?
Jana Péťová
Mozek je největší erotogenní zóna
Převlékala jsem se ze svého oblíbeného XL trička s nápisem The Big Lebowski, které pamatuje celou moji mateřskou. A nostalgicky jsem se na ně zadívala.
Jana Péťová
První láska je los, který nevyhrává
... ale celý život si pamatuješ jeho číslo (Emil Zola). Dá se zapomenout na lásku? Snad ano. Ale ne na tu první. Byla jiná než ty ostatní. Sladce nevinná. Dětský upřímná. Opravdová. PRVNÍ.
Jana Péťová
Zůstane nálezce pokladu bez odměny?
Byl krásný horký srpnový den. Bylo takové horko, že i slunce by se nejraději poflakovalo u vody. Čas chtěl lenošit, ale musel plynout dál.
Jana Péťová
VZPOMÍNKY ...vše o tématu
▪ 111 let od doby, kdy Titanic na své první platbě v noci narazil do ledového kru a následně se po půlnoci potopil.
Jana Péťová
Život je hra
Život je hra. Příběhy života. Děj psaný životem, námi, náhodami, osudem. Jsme hraví. Hrajeme si už od dětství. Hrajeme (si) v dospělosti. Hrajeme (si) pořád.
Jana Péťová
Místo na zemi
Každé místo na zemi by mohlo psát tolik příběhů. Mohlo říct tolik pravdy a tolik lží. Ale ono mlčí.
Jana Péťová
Odraz jako obraz
Křičím a snaživě si vháním smích do dlaní. Usměji se a přes proslzené oči se dívám na cestu, která se mění před očima.
předchozí | následující |
Počet článků 67 | Celková karma 15.28 | Průměrná čtenost 597 |
Vždy, když mě posere holub, děkuji Bohu, že nedal křídla i krávě.