Odraz jako obraz

Křičím a snaživě si vháním smích do dlaní. Usměji se a přes proslzené oči se dívám na cestu, která se mění před očima. 

Mění směr. Nastoupím. Nechávám se unášet. Vést. A pak se zase zasním. Hlava pitomá! 

Sedím a mlčky pozoruji čas, jak mi ubíhá s krajinou za sklem. 

Bezmyšlenkovitě přejíždím ukazováčkem po skle, hladí mi tváře skrze rozmazaný odraz. Pozoruji pomalé tahy, tvary, myšlenky z mé hlavy. Jsou kulaté. Nemají hrany. Nemají zákoutí. Jsou tak jemné a otevřené. Někdo může říct, že nic neznamenají. Ale, já vidím něco jiného.

A stejně tak vidím víc, než jen upatlané sklo.

Vystoupím. Dávám sbohem. Odcházím. Zanechávám po době obraz. Kousek sebe. 

Snad mohla bych být malířem
Kterého by každý znal
Snad mohla bych být člověkem
Co něco by tu zanechal

Snad můžu být tím člověkem.
Snad.