Ten, kdo miluje se neptá, co má udělat, udělá všechno

Když Světlana opouštěla svého muže, myslela si, že už to nejhorší má za sebou. Neměla. Ale ta tlustá čára za starým životem ji teď zase nutila začít žít... 

...

Čára za životem, který byl plný ponižování, urážek, ať už sprostých, vulgárních, tak těch, co bolí daleko víc, urážek na cti. Její ego bylo rozcupované na kousky a zašlapané do země, stejně tak jako její vysněné pohádkové manželství.

...

Ano, krásně si vysnila své pohádkové manželství. Do Libora se zamilovala už na střední. Krátký „románek“ byl pro Libora zpestření nudného školního výletu s protivnou přísnou třídní, pro Světlanu něco jako mezník v jejím životě… Znáte ty školní lásky, přijdou a zase odejdou, ale Světlaně tato láska z hlavu nikdy neodešla.

Po maturitě se jejich společné cesty rozešly. Světlana si po nějakém čase našla přítele, se kterým více než tři roky žila. Libor se prý taky oženil. Často ale vzpomínala nad fotkami na ten školní výlet, ale jak život šel dál, smířila se, že žít láskou, o které často říkala „krátce osudová,“ bude pouze ze vzpomínek.

Když se jí jednoho dne objevila ve schránce pozvánka na třídní sraz, první, co jí blesklo hlavou bylo to, že se opět potkají. Zašla se ke kadeřníkovi, nakoupila nové oblečení a celá nedočkavá se na sraz vydala. Přišla mezi prvními. Těšila se. Se vzrušením se každou chvilkou otáčela ke dveřím útulné vinárny. Dočkala se. Konečně! Stál tam a mávl do davu na pozdrav. Srdce jí bušilo jako o závod. Vzplanula z jediného pohledu. Jako tenkrát. Během večera se z vyprávění dozvěděla, že je Libor čerstvě rozvedený. S manželkou to prý neklapalo. Světlana hltala jeho slova. Jeho celého.

Zapomněla na celý svět.

Nebylo proto třeba vymlouvat se na alkohol, když se druhý den probudila v Liborově posteli. Domluvili se, že se brzy uvidí. Když odcházela, nechtěla, aby jí zase odešel ze života. Aby zase skončil jejich školní výlet. Rozešla se s přítelem a stále častěji se s Liborem scházela. Jejich schůzky nebyly nikterak romantické. Většinou je trávili u Libora v posteli. Ale pro ni bylo krásně romantické jen to, že byla v jeho přítomnosti. Rozdala by se pro něj. Dělala vše, co mu na očích viděla. Co si přál. Byla „skvělá“ jak jí často říkal. Rozplývala se blahem.

„Milovat není jen mít rád, milovat je věřit, odpustit a znovu podat ruce, milovat je rozdělit duši i srdce“

Tato krásná slova zdobila jejich svatební oznámení. Uplynulo sotva pár měsíců od srazu. Byla sama překvapená, že ji tak brzo požádal o ruku. Ale toto překvapení bylo nejkrásnější v jejím životě. Její vysněný pohádkový život byl na samém vrcholu. 

„Ano“ špitla a utírala si slzy dojetí. Novomanželský polibek se jí zdál letmý a až zbytečně moc chladný. Ale těšila se, že si těch vášnivých v manželství užije ještě dost. Bohužel, namísto polibků a vášně často slýchávala jen kritiku. A všemožné výčitky. Začalo to nevinně. Tu a tam poznámkou, že není dost dobře uklizeno. Že neupekla buchtu. Že špatně třídí odpad. Že je neupravená. S postupem času se vše víc a víc stupňovalo a stejně tak i to, že byla stále víc oddaná a pokorná.

Postupně ztrácela přátele, protože na ně neustále neměla čas a chtěla se věnovat svému muži, jak si přál. Nebo se Liborovi nezamlouvali. Ta je rozvedená, ta je hloupá… Byla nakonec sama, sama pro něj. Netušila, jak na první pohled ta romantická věta z jejich svatebního oznámení bude časem měnit svůj význam a zároveň i její život k nepoznání. Byla to jen ona, která se dělila o svoji duši a srdce. Slovo „rozdělit“ bylo postupně nahrazeno slovem „odevzdat“ a nikoliv jen duši a srdce, ale sebe samou.

Často si pro sebe posteskla, kam se vytratila Liborova láska? Ale co si budeme nalhávat, kam by se mohla vytratit, když tam nikdy žádná nebyla. Našel se takovou ženu, která by pro něj udělala vše možné, nemožné. Našel si Světlanu, kterou potřeboval pro svůj pohodlný a egem přesycený styl života. Ona stále dělala vše, aby se mu zalíbila, aby ji miloval. Omlouvala se mu snad za vše. Za jídlo, „které se nedá žrát,“ za zpoždění autobusu, když domů nepřijela včas, za to, „že je nemožná.“ Když někdy pochybovala o tom, zda je správné v takovém manželství setrvat.  Donesl jí kytku, vzal na dovolenou, tu a tam dokonce řekl něco pěkného. Světlana nakonec začala spíše než o vztahu pochybovat víc a víc sama o sobě.

„Sakra, Světlano, co se to s Vámi děje? Jestli se nevzpamatujete, budu Vám muset vyhodit!“ Touto větou před rokem a půl zpečetila tu nešťastnou etapu jejího života. Vše se jí najednou zhroutilo jako domeček z karet. Dříve úspěšný obchodní zástupce, nyní pokulhávající zaměstnanec s výsledky někde daleko za nováčky. Ztratila motivaci, sílu, sebevědomí.

Tolik se snažila vzpamatovat, jak jí bylo řečeno, ale nevěděla jak na to. Dostala ještě šanci, ale neuměla s ní naložit. „Je mi líto, Světlano, ale jinak to nepůjde, dlouhodobě neplníte cíle.“ Duchem nepřítomna podepisovala za pár měsíců Zápočtový list.

„Já ti to říkám pořád, že seš nemožná, divím se vůbec, že to tam s tebou tak dlouho vydrželi. Navíc, podívej se na sebe, jak vypadáš, takto chceš někoho reprezentovat? Jen já to s tebou musím pořád trpět a každej den na tebe čumět! A to ti jasně říkám, já tě život nebudu!“

Marně hledala práci. Občas někde vypomáhala. Uklízela jako záskok v obchodním centru, což se na jejím poničeném egu podepisovalo ještě víc a její závislost na Liborovi se těmito okolnostmi ještě prohlubovala. O peníze na nákup doslova škemrala. „Něco za něco.“ Neustále se musela ponižovat, ať už to byly Liborovi přehnané nároky na domácí práce, na její vzhled, tak i neobvyklé požadavky, které uspokojovaly Liborovi sexuální potřeby.

„Tak to je ona, Iveta, kolegyně z práce.“ Stála tam na chodbě, drobná maličká blondýnka, která se svoji nervozitu snažila potlačit pod křečovitý úsměv. Světlana pozdravila a omluvila se, musela si odskočit do koupelny. Opláchla obličej ledovou vodou a namlouvala si, že to zvládne. „Sleva na nájmu v jejich společném bytě na oplátku za sex ve třech.“ Neměla peníze, neměla kam jít. Libora milovala. Musela to zvládnout.

Vrátila se z koupelny. Libor s Ivetou seděli na sedačce a připíjeli si vínem. „Ivetko, nemáš hlad, Světlana ti něco připraví.“ Pohladil mladičkou krásku po blonďatých vlasech a díval se směrem ke dveřím, kde stála Světlana jako přikovaná.
„Ne, nemám, děkuji, pojď si dát s námi víno,“ kývla na Světlanu. I když z Liborova výrazu četla, že se mu to moc nezamlouvá, přisedla si. „Tak slyšíš, co tady sedíš, tak si dones skleničku.“
Docela byla i ráda, doufala, že s vínem přejde křeč, kterou v sobě měla.

Sedla si na okraj sedačky a pomalu upíjela ze skleničky. Trpklo ji v ústech a namísto ztráty zábran se cítila každým lokem hůř a hůř. Seděla a poslouchala jejich rozhovor. Jak Libor s Ivetou laškuje. Pozorovala Ivetu, jak hltá Liborovi lichotky stejně tak vášnivě jako víno. Když jí Libor začal svlékat její miniaturní svetřík, chtěla utíkat daleko pryč. Možná by se i rozplakala, kdyby se její muž neozval. „Světlano, co tam zase jen tak sedíš, vždyť jsi sama chtěla, abych Ivetku poval, tak se jí věnuj!“ „Já…“ „Ty! Ty nic, tak honem nebo už snad nechceš…?“

Věděla to. Věděla, že nemá na výběr. Jiná varianta pro ni v tuto chvíli neexistovala. Otočila se k Ivetě a ta si ji začala prohlížet. Potom svojí rukou sevřela její ruku a upřeně se jí zadívala do očí. Pohladila Světlanu po zádech a přetáhla jí tričko přes hlavu. „Tak pokračuj, Světlano!“ Ozval se přísným hlasem Libor. Světlana roztřesenými prsty pohladila Ivetu po tváři. Na Libora se ani nedívala. Nebyla toho schopna. Iveta ji objala, položila hlavu na její holé rameno. „Světlano, závidím ti, dívej, jak je Libor šťastný, dělá tohle všechno jen kvůli tobě. Máš úžasného muže…!“

„Ano, vidíš! A ty si ničeho nevážíš, dělám vše jen kvůli tobě, a i Ivetka přišla kvůli tobě a ty se jí vůbec nevěnuješ, asi ti s tím musím pomoct!“ Libor chytl Ivetu kolem pasu a políbil ji na krku a přitáhl si ji od Světlany k sobě. Seděla a dívala se, jak se její muž miluje s jinou ženou. Jak ji objímá a líbá. Vášnivě. Přesně tak, jak si ona vždy přála. Tento pohled ji úplně zničil. Utekla pryč z pokoje. Pryč z domu. Nenáviděla ho. Nenáviděla sebe. Už nikdy se tam nechtěla vrátit.

Celou noc proplakala schoulená v klubíčku. Venku na lavičce. Přemýšlela, že toto svoje trápení, ten svůj nemožný život, skončí jednou pro vždy. Vzpomínala. Přemýšlela. Nenáviděla celý svět a nejvíc sebe sama. Jsem nemožná. K ničemu. Zbytečná.

„Milovat není jen mít rád, milovat je věřit, odpustit a znovu podat ruce, milovat je rozdělit duši i srdce“

Já mu odpustila. Já ho milovala. Já mu dala vše, co jsem měla, srdce, duši, tělo. Milovat je věřit, odpustit a znovu podat ruce. Mám mu vůbec odpustit? Já? Já ne! Nemám mu co odpouštět, vždyť si za to můžu opět sama. Odpustí mi, že jsem mu utekla? Chtěla se vrátit ke své životní lásce. Dokázal ji za těch pár let přesvědčit, že je ten nejlepší chlap na světě a ona tomu věřila. Stále. I po tom všem ho milovala, ale před se očima jí neustále zobrazoval ten obraz jeho a Ivety. Vyčítala si, že ho nedokázala udělat šťastným.

Světlana se ráno vracela domů. Chtěla se mu omluvit. Připravit mu dobrý oběd a začít znovu. Neměla klíče, zazvonila na zvonek, nikdo neotevíral. Věděla, že v tuto dobu musí být ještě doma. Opřela se zády o dveře domu a čekala. Když se najednou dveře otevřely, doslova vpadla do náruče Ivety, která přišla otevřít v Liborově košili. „A-a-ahoj, kam jsi včera utekla? Libor se moc zlobil? Šel nakoupit něco na snídani, myslela jsem si, že je to on. Pojď dál, tak posnídáme společně.“

Světlaně v hlavě běžel najednou řetězec otázek… „Pojď dál…?“ ona mě zve dál do našeho domu? „Šel nakoupit na snídani…?“ On? Vždyť za celou dobu, co jsme spolu nikdy nakupovat nebyl.  A co to znamená, že se moc zlobil? Najednou jak kdyby pochopila, že v jejich domě už pro ni není místo. Dostala strach, jak Libor bude reagovat na to, že večer odešla. Navíc přítomnost Ivety ji stále víc a víc rozrušovala a s ní i ta myšlenka, že spolu strávili celou noc. „Jen jsem si přišla pro pár věcí“ vzala tašku, dala do ní pár nezbytných drobností a utekla pryč.

Už navždy, řekla si odhodlaně.

A najednou cítila úlevu. Jak kdyby ze sebe najednou sundala ten těžký kabát nevydařeného pohádkového manželství. 

Ano, to byla ta tlustá čára, kterou udělala, a která ji zase nutila žít… Sebrala v sobě poslední zbytky sil, o kterých ani neměla tušení, že je v sobě ještě má a začínala si plánovat život v hlavě dál.

Neměla kam jít. Chvíli se toulala městem, Chvíli posedávala po lavičkách. Neměla peníze. Domov. Přátele. Nic. V hlavě si přehrávala život a snad i na chvilku začínala chápat, že pro něj nikdy nic neznamenala. Opotřebená služka, kterou teď vyměnil za mladší a atraktivnější. Za ženu, která je ochotna, stejně jako ona dříve, pro něj udělat vše. Pochopila, že i kdyby se vrátila, nikdy by jejich společný život nebyl jiný. A že žádný jejich společný život už neexistoval.

Centrum pro týrané ženy. Chvíli nervózně přešlapovala před vchodem. Libor mě nikdy neuhodil, ne, nejsem týraná, nepatřím sem. Neměla bych se opravdu vrátit domů? Otočila se, odešla, pak se zase vrátila a takto ještě jednou. Když se najednou ozval za jejími zády hlas „Pojďte dál...“ Vešla dovnitř. Byla ochotně přijata ženou, která její nejisté kroky sledovala z okna. Mohla být podobně stará jako ona. Povídaly si, měly podobný osud, proto, když se jí podařilo od muže odejít, založila toto centrum. Světlana v ní našla útěchu. Porozumění. Vřelou náruč.

Pomoc.

„Teď už bude jenom lépe, už je to za Vámi.“

„Tak to mám za vše, za to, co jsem pro tebe udělal? Až budeš škemrat, že se chceš vrátit, myslíš, že se budu chovat jako ty? Že ti zabouchnu dveře? Ne, neudělám to! A ty to víš moc dobře. Dobře to víš! Dávám ti ještě jednu šanci!“ Dočetla SMS od Libora. Utřela si slzy. Telefon vypnula a hodila do koše.
Chtěla tomu věřit. Ale svoje ruce už tentokrát Liborovi nenabídla.

Nebylo v nich místo.

Byly plné nových nadějí.

To nejhorší ještě neměla za sebou. Ale už na to nebyla sama…

...
Nikdy na to nejste sami...
¦  https://www.116006.cz/jsem-obeti-domaciho-nasili/ 
¦ https://www.domacinasili.cz/