Pamatuji si, když jsem ještě bydlela na rušné ulici pražské periferie...

Můj pohled z okna skrýval jediné. To jediné bylo vzdálené sotva pár metrů. To jediné, co bylo vidět, byla světla. Světla životů lidí odnaproti. Cizí životy, jejich tajemství a moje fantazie.

Větrala jsem do rušné ulice a doufala jsem v čerstvý vzduch. Vůni lesa. Vůni květin. 

Dívala jsem se z okna ven. Ne do oken. Dál z okna ven. Dál za okna. Nepozorovala jsem ta světla a životy. Pozorovala jsem v nich příběhy. Dívala jsem se často, ale vlastně ani nevím, jak ti lidé bydleli, jaké měli kuchyně, jaké měli ložnice, jaké měli závěsy. Dokonce ani jak vypadali. Ale přesně si pamatuji ty příběhy, které jsem tam viděla. Příběhy pohledů daleko za závěsy. Moje příběhy. A tak jsem se dívala. Otevírala okna. 

A větrala si domů čerstvý vzduch. Vůni lesa. Vůni květin. 

...

Je to tak daleko, tam kdesi v dáli

Na druhém konci mostu

Kde ptáci zpívat nepřestali

Kde do mechového porostu

Příběhy lásky šeptali

Tam, na druhém konci mostu

Kde z něhy květiny rozkvétaly

Pro radost z tohoto skvostu

Ne pro to, aby se trhaly!

...

Pamatuji si, když jsem ještě bydlela na rušné ulici pražské periferie. Můj pohled z okna skrýval jediné...

Ach. Jak já ty květiny měla ráda. Než jsi jim stonky uřezal. Dal je do vázy. Postavil do okna. A mně potom bránily ve výhledu...