Klišé červené knihovny

A přijde po nás větší láska než je ta naše? Nepřijde. Neexistuje větší láska než je ta naše. Člověk se zamiluje a žije si v tomto klišé červené knihovny. Upjaty na myšlenku, že prožívá největší lásku svého života. Největší lásku vůbec.

Jak můžeme tvrdit, že nikdy nikoho nebudeme milovat víc?

Je tolik lidí, které nikdy nepotkáme a nepoznáme a je dost možné, že mezi nimi je i ten, kterého by jsme mohli milovat víc.

Vždyť "miluji tě nejvíc na světě" je uzavřený kruh, který není pravdivý. Kruh iluze, že víc už milovat nemůžeme. Ano, je to moc pěkné a romantické, prožívat lásku s tímto vědomím. Taky je to pohodlné. A taky se snadno v tom pohodlí stane, že se v té představě ztratíme nebo zapomeneme milovat a žijeme jen pro tu iluzi.

Iluzi lásky a jakési setrvačnosti.

Myslíme si, že prožíváme lásku, přitom nás pohlcují majetnické sklony, touha vlastnit a ovládat. Milujeme se s vědomím toho, že děláme vše, co můžeme, ale mnohdy toho děláme daleko víc, než je třeba. Přizpůsobujeme se. Měníme se. Snažíme se.

A nakonec... trápíme se a přesto si přejeme nikdy se neztratit a být spolu navždy. A tímto přáním chceme mít vše. Vše, co je daleko nad naše možnosti. Síly. Pravdu. 

A tu pravdu nikdy nepoznáme.

Láska nemá hranice.  

Nikdy nebudeme vědět, jaké je to milovat nejvíc, vždy tu bude někdo.

Někdo tam někde.

Co dát lásce jednou pro vždy svobodu?

Co si přát svobodnou lásku?

Co přestat s tou snahou a nechat ji jen tak volně žít.

Jaké to je?

Jaká je představa toho, že někde kolem nás krouží někdo, koho můžeme milovat víc?

Nebráníme se...

Tomu.

Žijeme s vědomím toho, že láska nemá hranice. Že kolem těch hranic pořád tak letmo kroužíme. Někdy se jich dotýkáme. Někdy sami. Nebo po boku toho, kdo zrovna jde s námi. Kdo nás drží za ruku na cestě k hranicím.

Bez upjaté myšlenky na konkrétno.

Bez upjaté myšlenky na to, že víc milovat nemůžeme. 

Vždy můžeme. 

Ach, jak je to svobodné.

¦

Tak ptám se, ty můj stesku nešikovný

Pro co saháš do knihovny?

Pro čtyři hvězdy

A pátou po přečtení...